Třetí květnovou sobotu vyrazila ze Staré Boleslavi další přírodovědná výprava z cyklu Polabské toulky přírodou. O své znalosti se tentokrát podělil ornitolog Libor Praus. Dozvěděli jsme se, komu z ptáků škodí nedostatek bláta a proč se neradovat z psíka mývalovitého v naší přírodě. Nablízko jsme se seznámili se sýkorou modřinkou, slavíkem obecným i strakapoudem a na konkrétním ptačím návštěvníkovi jsme poznali, k čemu je užitné kroužkování.
I tentokrát pro vás máme reportáž z dílny MAS – Střední Polabí.
„Kdo to tady zpívá?“ zeptal se mě jednoho krásného dne syn. „Přece ptáček,“ odpověděla jsem triumfálně. „Ale jaký?“ a bylo jasné, že jsem v koncích. Jakmile jsem proto dostala příležitost vyrazit na přírodovědnou procházku s názvem Ptačí zpěvy, neváhala jsem ani vteřinu.
Už na srazu je jasné, že nejsem jediná, kdo chce proniknout do tajů ptačího dorozumívání. Houf přítomných doplňují noví a noví příchozí ještě drahnou chvilku po začátku.
V okolí se ozývají naši ptačí přátelé a já přemýšlím, zda se všechno zvládnu naučit za jedno dopoledne. Jako na zavolanou přichází odpověď: „Rozpoznávat ptačí zpěvy se nenaučíte za jedno jaro,“ zhatí mé plány náš průvodce Libor Praus.
Nejen v korunách stromů
Vyrážíme přes Hluchov a upínáme své zraky ke korunám stromů. První významný objev se však nachází mnohem níže, na větvi, která je zhruba v úrovni našich očí. Z hnízda zde vykukují drobné hladové zobáčky a Libor Praus vysvětluje, že jde o drozda zpěvného. Jeho mláďata se klubou z drobných modrých vajíček a zpočátku života jsou odkázána na potravu, kterou jim přinášejí oba rodiče (ukázka ptačího zpěvu).
K hnízdu se přibližujeme jen opatrně a fotíme z dálky, protože nechceme mladé osazenstvo vyrušit.
Ani na druhé přírodovědné procházce nechybí otázky s odměnou pro děti. Víte například, čím se živí kos?
Brzy mi začíná docházet, že ačkoliv jsem na cestu zabalila vydatnou svačinu, přišla jsem poněkud nepřipravená. Většina účastníků listuje atlasy ptáků, kde hledají lejska bělokrkého, jehož zpěv se k nám nese z korun stromů. Na krku se jim ležérně pohupují dalekohledy, které se v podobných okamžicích skvěle hodí. Já nemám ani jedno.
Loučíme se s mláďaty drozda a vyrážíme směrem k Proboštským jezerům. Po cestě míjíme samce kachny divoké a nad hlavami se nám vznášejí jiřičky a rorýsi. Zaslechneme i budníčka menšího, s jehož zpěvem se seznamujeme (ukázka zpěvu).
Kam mizí jiřičky a racci chechtaví?
Zastavujeme se u cvičiště, kde si povídáme o jiřičkách. Nemají život jednoduchý, protože ubývá míst, kde mohou hnízdit. Jiřičky jsou plně závislé na člověku, protože svá hnízda stavějí na lidských obydlích. Díky rekonstrukcím a novým stavebním materiálům je však vhodných míst stále méně. Nedostatkovým zbožím je i bláto, které tvoří základní materiál pro stavbu hnízda.
Postupujeme jen kousek dál k Labi, abychom se seznámili s dalším smutným příběhem. Nad vodou poletují racci chechtaví, kterých je v přírodě čím dál méně. Díky chemizaci zemědělství prudce ubývá žížal, kterými krmí svá mláďata, a navíc je decimují psíci mývalovití, kteří se k nám jako nepůvodní druh postupně dostali až z Asie. „Buďte rádi za toušeňskou kolonii racků chechtavých, díky ní jich tady máte dost,“ uzavírá téma náš průvodce.
Blížíme se k Proboštským jezerům. Kdo má dalekohled, snaží se objevit pěnice černohlavé (zpěv), my ostatní posloucháme našeho průvodce, který nám vypráví o šíření ptačích nemocí na krmítcích. „Pokud jste v poslední době viděli na krmítku skleslého zvonka zeleného, nejspíš se nakazil trichomonózou. Jde o smrtelnou nemoc způsobenou prvoky,“ vysvětluje Libor Praus. „V takovém případě je vhodné krmítko vydezinfikovat, aby se nemoc nešířila dál,“ doplňuje. Pokud jste se trochu lekli, nebojte, nemoc není přenosná na člověka.
Závěr výpravy rozhýbal i unavené nožky
Naše cesta se blíží ke konci a některé děti už vykazují známky únavy. Netuší, že je za pár okamžiků čeká zlatý hřeb výpravy. Na programu je ukázka ptáčků zblízka a únava mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou je všude těsno a naše zraky se upínají na našeho průvodce, který zkušeným grifem ukazuje třeba slavíka obecného, sýkoru modřinku nebo strakapouda.
Všichni ptáčci vyfasovali kroužek, který usnadní dalším odborníkům určení jejich původu. Pouze jeden z odchycených ptačích návštěvníků už kroužek má a my tak na vlastní oči vidíme, jak užitečné informace kroužek přináší. Pěnice černohlavá, kterou fotíme a obdivujeme, se v určitém životním období zcela určitě zdržovala v Anglii, kde vyfasovala svůj kroužek.
Jak všichni víme, mnoho druhů ptáků cestuje v zimním období do teplejších krajin, každý z nich však volí pro svou zimní dovolenou jinou destinaci a čas od času ji obměňuje. Díky kroužkování dokáží ornitologové určit, kam se který druh vydává.
Poznáváme své ptačí sousedy
V nejlepším je třeba přestat, proto po ukázce ptáčků naše výprava končí. Skupina nadšenců přesto zůstává a debatuje o stavu životního prostředí ve středním Polabí i jinde. Jako na zavolanou tak přichází nabídka Evy Neubergové, hlavní koordinátorky přírodovědných procházek: „Právě připravujeme setkání pracovní skupiny pro životní prostředí, kde plánujeme propojit lidi, kteří chtějí aktivně přispět k ochraně místní přírody,“ zve všechny přítomné na první setkání. Pracovní skupina je otevřena všem zájemcům ze středního Polabí, proto pokud máte zájem, přidejte se také.
Text: Veronika Kubrichtová, Foto: Veronika Janečková
Setkání pracovní skupiny pro životní prostředí ve středním Polabí
- Podvečerní skupina – 14. června od 17.00
- Dopolední skupina – 15. června od 10.00
Obě setkání se uskuteční v prostorách MAS – Střední Polabí na brandýském zámku.
Na vaše přihlášky se těší Eva Neubergová na e-mailu neubergova@strednipolabi.cz.
Další přírodovědné procházky z cyklu Polabské toulky přírodou
Projekt byl podpořen Ministerstvem životního prostředí. Projekt nemusí vyjadřovat stanovista MŽP.
