[Přírodovědná procházka 3] Šlápněte si na květinu

První červnovou sobotu se sešla už třetí přírodovědná výprava, aby se vydala objevovat krásy polabské květeny. O své znalosti se podělil renomovaný botanik z našeho regionu Petr Petřík. Poznali jsme květinu, na kterou se šlape, i květinu, která byla za války zdrojem obživy. Na závěr jsme vedli filozofickou debatu o hnoji.

Ačkoliv je oficiální začátek výpravy ohlášen až na 9.00, pro mnohé z nás je podstatně časnější. Neplánovaně se scházíme na brandýském nádraží, abychom se dopravili do Přerova nad Labem, kde na nás čeká slibovaná polabská květena.

Za pomoci vlakové i autobusové dopravy přijíždíme na místo s desetiminutovým předstihem a shodujeme se, že být to na nás, rozhodně bychom dopravu do Přerova nad Labem posílili.

Jak chutnají moruše?

Čekáme na další milovníky přírody a přicházejí první střípky botanického vědění. Nad hlavou nám rostou moruše a někteří z nás je poprvé v životě ochutnávají. Na listech morušovníku jsou závislé housenky motýla bource morušového, který produkuje přírodní hedvábí. V Přerově ale roste morušovník pro radost.

Vydáváme se na cestu a záhy narážíme na první překážku. Na cukrárnu. Mohli bychom kolem ní jen projít, ale z řad dětských účastníků se ozývají první náznaky nesouhlasu a začíná se rodit silná protestní jednotka. Jdeme na zmrzlinu.

Na květiny se nešlape! Nebo ano?

Posilněni dávkou cukru konečně vyrážíme za poznáním. Nakukujeme přes plot do květinové zahrady a obdivujeme záhony plné květin, které se u nás pěstovaly i před lety, jako je měsíček, hledík, afrikán, pivoňka, srdcovka nebo flox.

Botanické zajímavosti se nacházejí i na chodníku. Seznamujeme se s heřmánkem terčovitým. „Většinou slýcháte, že se na květiny nešlape, ale u heřmánku terčovitého to neplatí. Nejlépe se mu daří na sešlapávaných plochách, proto si klidně šlápněte,“ říká náš průvodce Petr Petřík.

Přicházíme k mohutně vznešeným stromům s typickou vůní. Děti mají za úkol ho pojmenovat. „Jabloň.“ První tip je odvážný, ale správný není. Stojíme pod lípami. Když se trochu lépe zaposloucháme, zaslechneme silné hučení a bzučení. Lípy právě kvetou a slétávají se na ně včely. Petr nás poučuje o rozdílech ve vzhledu i nárocích různých druhů našich lip.

Jarní sníh

Ve vzduchu se vznáší bílé chmýří. Dozvídáme se, že padá z vrby bílé. Nejenom vrby nás ale oblažují jarním „snížkem“. Postarat se o něj dovedou i topoly.

Sníh na jaře?

Procházíme kolem pole. Představujeme si jednu z planě rostoucích květin s typickou vůní: „V dobách války, kdy byla nouze o potravu, konzumovali naši předci i hrachor.“ Přemýšlím, jak asi růžové kvítky chutnají. Jsem ale vedle. „Konkrétně jedli hlízy hrachoru, tedy část, která roste pod zemí,“ dodává vedoucí výpravy.

Pomalu se přesouváme k Přerovské hůře, kde nás čeká mírný výstup. V příjemném stínu nám Petr Petřík ukazuje letecké snímky Přerova nad Labem: „Většinou platí, že zemědělská krajina na historických snímcích je mnohem členitější díky činnosti drobných zemědělců před obdobím kolektivizace. Jak ale vidíte na současném snímku, Přerov nad Labem si svou různorodost uchoval až dodnes – dá se dokonce říci, že díky zelinářské výrobě se členitost porostů zemědělských plodin zvýšila a zdejší kraj je tak možná raritou v rámci republiky.“

Před výšlapem se ještě pokocháme pohledem na místní poníky.

V půlce kopce pohlédneme do krajiny a děti na vlastní oči vidí, kolik cesty už jejich unavené nohy zvládly urazit. Kostel, který vidíme v dálce, stojí těsně vedle místa našeho srazu.

Pohled na místo srazu

Zastavujeme se u naučné tabule věnované místní vzácné květeně a většina z nás slyší poprvé názvy jako hvězdnice zlatovlásek, vousatka prstnatá, ledenec přímořský, kavyl vláskovitý nebo lněnka lnolistá. Mnohé z těchto rostlin se nám s Petrovou pomocí daří i nalézt, ale zdejší největší „špeky“ hořec brvitý  a hořeček nahořklý ještě nekvetou. Kdo chce, může se je pokusit najít nejlépe v září. Na svahu nad cestou také vidíme, proč se ve spojitosti s Přerovskou hůrou mluví o „bílých stráních“ – obnažená půda na rozpadajících se slínovcích až bolí svou bělostí v červnovém sluníčku do očí. Povídáme si o tom, že před sto miliony let by se vysoko nad námi vlnila hladina křídového moře a kolem nás se usazovaly základy budoucí hůry.

Řepka není tak zlá

Pokračujeme ve výstupu až na vrchol a doufáme, že uvidíme ještě víc. A opravdu vidíme. Na vrcholové plošině (mj. bývalém pravěkém a raně středověkém hradišti) se rozprostírá řepkové pole, které vyvolá v naší skupince diskuzi takřka filozofickou.

Řepka si za poslední roky vybudovala rozsáhlou síť nepřátel, proto si povídáme i o jejích světlých stránkách. Po řepce zůstává hodně posklizňových zbytků, které dodávají do půdy organickou hmotu. Kůlový kořen proráží vrstvy půdy utužené těžkými stroji. Navíc je řepka na poli 11 měsíců, tudíž je půda krytá skoro celý rok a je chráněna proti erozi.

Kde chybí hnůj, vzniká pustina

Plynule přecházíme k neduhům našeho zemědělství. Přirozená půdní úrodnost postupně klesá, protože půda obsahuje málo organických látek. Je to dáno tím, že se nehnojí hnojem, ale umělými hnojivy. Mnoha lidem hnůj smrdí, ale neuvědomují si, že bez něj pole brzy nebudou plodit tak, jak jsme zvyklí. Vyčerpaná půda navíc nedrží vodu, což je další problém moderní doby.

S hlavou plnou vzletných úvah scházíme z kopce směrem k závěru naší procházky. Ještě jednou se kocháme výhledy z výšky něco málo přes 200 m.n.m. – je vidět až kostel v cca 12 km vzdálené Staré Boleslavi, Přerov se zámkem a skanzenem máme jako na dlani. Procházíme louky ve stráních a Petr Petřík nám říká, kolik druhů bylin na takové, z botanického hlediska „lepší“ louce, najdeme. Dokážete si tipnout?

My jsme se příliš dobře netrefili, snad kdybychom stáli v Bílých Karpatech.

Projekt byl podpořen Ministerstvem životního prostředí. Projekt nemusí vyjadřovat stanovista MŽP.

Napsat komentář

Top