Třetí červencovou sobotu vyrazila za poznáním v pořadí čtvrtá přírodovědná výprava. V jejím čele stanul Petr Krejčík, brandýský pedagog a odborník na říši hmyzu. Víme, který druh motýla je závislý na mravencích, kolik nohou má stonožka a proč jepice ve skutečnosti nežije jen jeden den.
Scházíme se na osvědčeném místě v Hluchově. I tentokrát tu čeká velká skupina plná dětí a nechybí ani pes, který se později ukáže jako užitečný společník.
Drobná vada na kráse listů
Vyrážíme podél Labe směrem k dálnici, kam ale nedojdeme. Ukazujeme si drobné boule na listech stromů. Jsou to hálky. Občas jsou projevem nemoci, častěji však za ně může hmyz, který klade na listy svá vajíčka. Rostlina pak působením cizího organizmu vytváří nové pletivo v rozmanitých formách.
Děti ze začátku nadšeně hledají živé exponáty, o kterých nám Petr Krejčík vypráví. Únava na sebe však opět nenechá dlouho čekat. Jedním z účastníků je naštěstí i pes Alfík, nadšený aportér, který zahání dětskou nudu mezi zastávkami.
Vzácný motýl v našich končinách
Pokračujeme v cestě kolem Labe a doufáme, že na vlastní oči spatříme věhlasné modrásky bahenní. V okolí Labe roste krvavec toten, temně červená květina, která je pro výskyt vzácného motýla zásadní. Motýl ke svému vývoji potřebuje jednak kvetoucí rostliny krvavce totenu, které jsou na běžných loukách díky zemědělskému hospodaření vzácné, jednak vhodný druh mravence, v jehož mraveništi prožije housenka druhou část svého života před přeměnou v dospělce.
Opravdový život motýla není o krásných křídlech
Většina z nás zná motýly jako hezká barevná stvoření, která poletují po květinách. Housenky a kukly pak vnímáme jen jako předstupeň opravdového života. Jak nás ale upozorňuje náš průvodce, je to představa mylná: „Život motýla se odehrává ve vajíčku, v kukle, v podobě housenky. U většiny druhů k proměně v hezkou formu dochází jen kvůli spáření. Jakmile k němu dojde, samec umírá, samička rychle naklade vejce a následuje samce.“ Jako ze všeho samozřejmě existují i z tohoto pravidla výjimky, například někteří motýli přezimují jako dospělci nebo táhnou do teplých krajin jako ptáci a na jaře se vracejí.
Povídáme si i o jepicích, které jsou známé svým velmi krátkým životem. „Ano, imaga některých druhů jepic opravdu žijí třeba jen 24 hodin,“ říká Petr Krejčík. Imago ale znamená dospělou formu druhu a nesmíme zapomínat, že larva může žít i několik let.
I odborníci na říši hmyzu někdy tápou
Když se o někom řekne, že je odborník na říši hmyzu, máte pocit, že dokáže v mžiku přesně zařadit každého mrňavého tvorečka, kterého potká. Petr Krejčík nás ale vyvádí z omylu. Ukazuje nám atlas a v něm skupiny motýlů čítající desítky druhů jako pernatušky nebo píďalky, jejichž určování je oříškem i pro specialisty.
Děti objevují kousek od řeky starý stůl a jsou nadšené. Budeme pomalu zatáčet směrem k Houštce, ale ještě se zastavíme u ztrouchnivělé lodě. Po jejím odklopení se zem hemží stonožkami i mnohonožkami, které si ukazujeme. „Opravdu mají stonožky sto nohou?“ zazní jeden z dotazů. Záleží na druhu. Některé jich mají méně, jiné více. Lépe jsou na tom mnohonožky, které mají běžně i 300 nohou.
Kopřivy jsou důležité
Míříme ke kopřivám. Někdo je nemá rád, protože žahají, ale babočky paví očka na ně nedají dopustit. Kopřivy jsou plné housenek, které se spokojeně krmí. Nějaké žahání je nezajímá.
Povídáme si o tom, co znamená, že je nějaký druh škodlivý nebo užitečný. A docházíme k tomu, že to neznamená vůbec nic. O tom, kdo je užitečný, rozhodují lidé, jejichž pohled je zkreslený a sobecký. Stačí změnit úhel pohledu a jako užitečné vyjdou úplně jiné druhy. Do kategorie škodlivý se pak snadno zařadí i člověk. Třeba z pohledu housenek, kterým likvidujeme oblíbenou potravu.
Kolik druhů žije na golfovém trávníku?
Kocháme se pohledem na místní „divočinu“ z bodláků, kopřiv a černého bezu a dozvídáme se další zajímavou věc. „Na takovémto místě, pokud někoho nenapadne „udělat ho hezké“, žije přibližně 800 druhů živočichů. Na trávníku na golfovém hřišti jich je 3-4,“ říká Petr Krejčík. Nabízí se otázka, jak moc nezbytně nutně musíme všude sekat trávu na pár milimetrů.
Jdeme dál a ukazujeme si duběnky, další druh hálky, kterou způsobuje žlabatka dubová. Klade na listy dubů svá vajíčka, která pak chemickým působením donutí listy, aby jim vyrobily kulovitou skrýš. Z duběnek se hodně dlouho vyráběl inkoust.
Přicházíme k Houštce, kde rostou jilmy. Poznají se snadno podle nesymetrických čepelí listů. Povídáme si o tom, jak byli kdysi dominantou lužních lesů a jak je zdecimovala houbová nemoc grafióza. Velký vzrostlý jilm je dnes vzácností.
Sekáč není pavouk, ale někdy vlastně je
Blížíme se ke konci a na zádech Evy Neubergové, hlavní koordinátorky vycházek, objevujeme sekáče. Lidé jej často řadí mezi pavouky, kam ve skutečnosti nepatří, protože nemá zřetelně oddělenou hlavohruď od zadečku. A vysvětlujeme si ještě jeden omyl. V domácnostech běžně žije tvor, kterému říkáme sekáč, ale ve skutečnosti je to pravý pavouk, lépe řečeno třesavka sekáčovitá. Pak aby v tom měl člověk jasno…
Vycházka oficiálně končí, pro někoho ještě pokračuje v blízkém Hotel Clubu Houštka. Zde jasně vítězí žvýkačková limonáda.
Projekt byl podpořen Ministerstvem životního prostředí. Projekt nemusí vyjadřovat stanovista MŽP.
